Ukázka

Inspirace na cestu zpět do života.

Vybrala jsem pro vás tuto ukázku z knihy Mindfulness pro onkologické pacienty - program MBCR krok za krokem, která popisuje neformální meditační skupinu pro onkologické pacienty - absolventy programu MBCR.

Pravidelná setkávání ve skupině

Abychom vám ukázali příklad toho, jak obohacující a podpůrná může být komunita lidí praktikujících všímavost, povíme vám příběh jedné výjimečné skupiny, jejíž jsme součástí. V našem onkologickém centru se od roku 1999 každý čtvrtek odpoledne schází úžasná skupina "šťastných přátel" za účelem společné meditace, sdílení a vzájemné podpory. Tito muži a ženy mají dvě věci společné: všem byla diagnostikována rakovina a v určitém okamžiku své cesty absolvovali náš osmitýdenní program MBCR.

Formát každého setkání zůstává stejný. Po úvodní meditaci si v kruhu předáváme meditační zvonky. Po jejich zaznění jsou všichni přítomní vyzváni, aby sdíleli své postřehy ze života, nemoci a praxe. Jak se rozhodnou tento čas využít, záleží na každém z nich. Sdílejí velké i malé zážitky ze života, nebo myšlenky o tom, jakou roli sehrála praxe všímavosti při utváření jejich prožitků a zkušeností. Někdy je to příležitost k hlubokému sdílení a jindy k humoru, ale v zásadě je to způsob, jak se spojit na velmi základní lidské úrovni a vzájemně se podpořit.

Poté si společně zacvičíme několik jógových asán a zakončíme setkání meditací. Střídáme různé meditační techniky. Často společně sedíme v tiché meditaci, ale za krásného jarního dne vyrazíme ven na procházku po břehu nedaleké řeky. Dýcháme čerstvý vzduch, posloucháme tekoucí vodu, cítíme zem pod nohama, vánek na tváři a sluneční paprsky na kůži. Vybízíme účastníky skupiny, aby se nás ptali na další způsoby kontemplace, se kterými se setkali, a jsme otevřeni návrhům na nové meditační techniky, se kterými by se chtěli seznámit. Pozvali jsme také hostující učitele, kteří skupině představili čchi-kung, formu čínské meditace a dechových cvičení, a tai-či, známý druh meditace v pohybu.

Členové skupiny se také navzájem podporují v těžkých časech. Když jedna žena velmi onemocněla v důsledku progrese rakoviny a nemohla se už dále účastnit společných setkání, vytvořili jsme pro ni nahrávku, na které každý četl úryvek z doprovázené léčivé meditace. Společně jsme sestavili scénář a lidé si sami vybrali materiál, který chtěli na nahrávku zařadit, a texty, které chtěli přečíst. Výsledné CD pak této ženě doručila domů její blízká přítelkyně. Vzkázala nám, že jí nahrávka poskytovala útěchu a oporu, když už se nemohla účastnit skupiny osobně. Až do své smrti, která nastala v důsledku metastazující rakoviny, nahrávku často poslouchala a mnoho členů skupiny se zúčastnilo jejího pohřbu.

Sledovali jsme, jak tato skupina v průběhu let roste, a začali jsme se zajímat o její hlubší studium. Všimli jsme si v ní totiž fenoménu, který v původní osmitýdenní skupině, kterou jsme do té doby studovali, nebyl patrný. Za tímto účelem jsme provedli jednoduchou studii formou rozhovorů se sedmi dlouholetými členy skupiny (Mackenzie a kol. 2007), v níž jsme se jich zeptali, proč k nám týden co týden chodí společně meditovat. To, co jsme se dozvěděli, bylo velmi hluboké. Jejich příběhy nám pomohly nahlédnout do procesu vývoje, který u nich v průběhu let probíhal.

Zpočátku jim setkávání za účelem společné meditace pomohlo radikálně změnit jejich pohled na to, jak se vyrovnávat s náročnými životními situacemi. Naučili se, jak se zbavit iluze kontroly a vědomě prožívat přítomný okamžik. To jim umožnilo snáze se vyrovnat s nároky onkologické léčby, se kterými se většina z nich potýkala v době, kdy se zúčastnili programu. S odstupem času si však uvědomili, že osmitýdenní skupina byla jen špičkou ledovce. Sdělili nám, že k těm nejhlubším změnám u nich došlo až později, protože pokračovali v meditaci týden co týden a rok za rokem.

Na začátku své meditační praxe se naučili, jak mohou sami regulovat své emoční reakce a jak odpovídat na stresující životní situace vědomě, namísto automatické reakce. Později jim praxe kromě toho umožnila vnitřně růst a transformovat se jako jednotlivci, prožívat pocity vděčnosti a postupem času jim pomáhala rozvíjet soucit s druhými. Popsali, že ve svém životě vnímají větší sounáležitost s ostatními a že si lépe uvědomují hodnotu zpomalení a prožitků spojení s přírodou.

Z rozhovorů vyplynulo jedno zajímavé téma, a sice jak meditační praxe posílila jejich smysl pro spiritualitu. Tím neměli na mysli religiozitu, která obecně popisuje účast na nějaké náboženské tradici a s ní spojených rituálech. Spiritualita se spíše vztahuje k pocitu spojení s něčím, co nás přesahuje, a často vyvolává otázky o tom, kde nacházíme smysl a cíl života. Navzdory záměrné absenci plánované diskuse o spiritualitě a náboženství ve skupinách MBCR se tento prvek u většiny lidí, se kterými jsme hovořili, časem spontánně objevil.

Další mimořádně důležitou součástí docházení do skupiny byla pro tyto lidi podpora samotné skupiny, a to nejen při praktikování meditace, ale také při navazování kontaktů s dalšími lidmi, kteří přežili rakovinu a prošli si podobnými zkušenostmi. Ačkoli se o cestě spojené s rakovinou v rámci této otevřené neformální skupiny pravidelně nediskutovalo, už jen pouhé vědomí této sdílené nepřízně osudu pomáhalo v průběhu let ke stmelení skupiny. Jeden z účastníků shrnul tento pocit následovně:

Na skupině je opravdu výjimečné, že můžete slyšet o tom, s čím se lidé potýkají. Můžete naslouchat někomu, kdo mluví o svém utrpení, a dokážete to přijmout. Nemusíte před tím zavírat oči. Dřív jsem to často dělal, než jsem si tím vším prošel... Jsem opravdu rád, že jsem se mohl dozvědět o těchto věcech... Před tím by člověk neměl utíkat. (Mackenzie a kol. 2007, 64)

Foto: Pexels - Amnah Mohammad